Ahoj Baggio, kdy a jak ses dostal k malé kopané?
K malé kopané mě přivedl můj spolužák z gymnázia a současný hráč MEO Vláďa Kočara, který si během hodin tělesné výchovy všiml, že mně míč nepřekáží a rozhodl se, že prostřednictvím mé osoby posílí tým NNC Lewis, který v tehdejší době hrál 3. ligu malé kopané. Protože neoplývám potřebnou mírou sebejistoty, trvalo mu to asi 1 rok než mě na podzim 1994 zlomil, nicméně od té doby hraju malou kopanou pravidelně.
Na jaké pozici jsi v týmu NNC Lewis hrál a s jaký byl Váš největší úspěch?
Nastoupil jsem na místo beka a na tomto místě jsem odehrál všechny zápasy za NNC Lewis. První dvě sezóny mého působení jsme se pohybovali víceměně v polovině tabulky, sezóna 1996-1997 se nám ale povedla nad očekávání a postoupili jsme do 2. ligy. Záhy jsem se vypracoval na oporu obranných řad a přesto že jsem hrál jako vyloženě defenzivní bek, dával jsem kolem 5 branek za sezónu.
Jak jsi se dostal do Hrkotky?
Jako jeden z fanoušků MEO jsem pochopitelně věděl, že další fanoušci MEO jako Radek, Béčko, Standa, Adam a další zakládají tým malé kopané. I když to z počátku v podání Hrkotky vypadalo jako parodie na fotbal a Hrkotka lákala diváky na zápasy svým neuměním, líbila se mně atmosféra v týmu a hlavně to, že většinu hráčů tvořili fanoušci MEO. Proto jsem se v zimní přestávce sezóny 1997-1998, což byla vůbec první sezóna Hrkotky, rozhodl do Hrkotky přestoupit.
Nevadilo ti, že se Hrkotka potácela na dně 5. ligy, tehdy poslední soutěže malé kopané?
Samozřejmě jsem vnímal, že 5.liga je někde jinde než 2. liga a o několika svých spoluhráčích jsem pochyboval, jestli vůbec někdy hráli fotbal, ale úplně převážila atmosféra, která byla s Hrkotkou spojená. Protože mě navíc brali jako hvězdu, vymínil jsem si, že chci hrát v útoku a ostatní to akceptovali. Navíc se nám podařilo během pár měsíců podstatně posílit a s příchodem hráčů jako Méďa a hlavně Filip jsme začali pomýšlet na postup do vyšší ligy.
Takže příchodu do Hrkotky nelituješ?
Určitě ne, i když jsem někdy měl smíšený pocity, jsem za těch necelých 12 let moc rád. Nejde jen o fotbal, ale o všechny ty věci okolo jako jsou společný chaty o prázdninách a večírky. Prostě kdo to nezažil, asi nepochopí.
A teď k zápasu, do dnešního zápasu jsi nenastoupil. Proč?
Odpověď je jednoduchá. V 2. poločase minulého zápasu, kdy jsem soupeři u postraní čáry odebral míč, poranil jsem si tříslo. Během týdne mě to přestalo bolet a myslel jsem, že to bude v pohodě, ale už po pár vteřinách dnešního zápasu se tříslo ozvalo znovu a i když jsem to ještě po pár minutách na pár vteřin zkusil, nešlo to.
Na jak dlouho svoji absenci odhaduješ?
Tak to vůbec nedokážu odhadnout. Před dnešním zápasem jsem myslel, že to už bude v pohodě, ale bohužel. Po dnešku mám strach, abych se vůbec během dubna dostal na hřiště.
Jak jsi na tom vůbec se zraněními během tvého působení v malé kopané?
Zranění se mě víceméně až do nedávné doby vyhýbala. Za celou dobu jsem měl jen natažený stehenní sval, ale to bylo ještě ve 4. lize a vynechal jsem jen asi 3 zápasy. V posledních dvou sezónách, kdy hrajeme 1. ligu, se na mě lepí smůla. Nejprve jsem šel na operaci menisku na podzim 2007 a poté jsem utrpěl zlomeninu nosu na podzim 2008, takže jsem odehrál jen asi polovinu zápasů Hrkotky v 1. lize.
Jak jsi viděl dnešní zápas?
Podle mě to byl po celý zápas naprostý chaos v organizaci hry, bylo viděl, že nehrajeme v optimálním složení a spousta hráčů musela nastoupit na místě, na jakém pravidelně nehraje. Takže vázla i souhra, a to hlavně v obranné řadě. Navíc máme pár nováčků, kteří se musí ještě trošku rozkoukat a získat návyky, které patří ke hře malé kopané. Celkově to moc veselý pohled na dění na hřišti nebyl.
Jak vidíš šance Hrkotky na záchranu v 1. lize?
Pokud budeme hrát jako dnes, tak v 1. lize nemáme co dělat. Každý zápas je pro nás prostě existenční a musíme bojovat naplno až do konce. A pokud prohraju, musí to být se ctí. Mně prostě není jedno, jestli prohraju 1:3 nebo 1:6. Z tohoto pohledu je pro mě naše hra posledních 15 minut velkým zklamáním.
Na závěr, můžeš vysvětlit, jak jsi přišel ke své přezdívce Baggio?
Za to může taky Vláďa Kočara. Když jsem přišel na gympl v roce 1991, měl jsem jako fanoušek Juventusu v pouzdru fotku jeho tehdejší hvězdu Roberta Baggia, kterého jsem obdivoval. Z toho důvodu tak na mě během první hodiny tělesné výchovy, když jsme hráli fotbal, začal pokřikovat Baggio a už mně to zůstalo. Během krátké doby mně tak říkali všichni spolužáci a dokonce některé spolužačky. Protože na gymnáziu byl mým spolužákem Adam, který byl v tehdejší době stejně jako já fanoušek MEO, říkali mě tak i fanoušci MEO a už mně to zůstalo.
Děkuji za rozhovor
